• Pondělí, 18 Leden 2010 14:20
• Napsal uživatel Smíšková Šárka

Já se na to dívám, jako na ekologickou terapii ve vztahu k přírodě. Medicína používá v terapii buď léků, nebo chirurgických zákroků. Léky, pokud jsou přirozené, například bylinné čaje, tak to je ještě všechno odvozené z přírody. Pokud to je chemikálie, tak to někdy škodí a způsobuje různé alergie a moc výhodné není. A potom se ještě používá rehabilitace. Rehabilitace je ale založena na tom, že terapeut učí lidi, jak se mají chovat, co mají dělat. Jenomže řeč je někdy problém, protože intelektuální úroveň terapeuta a pacienta nemusí být stejná, to znamená, že to, co si myslí terapeut, pacient nemusí pochopit, což je velmi časté.

U hipoterapie není potřeba vůbec žádné diskuze, vyjma instrukcí jak se má klient na koni držet apod. Vše vyplyne z pohybu koně a klientovy reakce na něj. Člověk bude reagovat podvědomě, automaticky. Vytvoří se vzájemný vztah, k těmto pohybům. To je přirozené vedení, reakce na pohyb koně, terapie prostřednictvím koně přirozeným způsobem. Vše se odehrává prostřednictvím řeči těla, nikoliv přes řeč mluvenou. Není potřeba nic tlumočit. To nepotřebujete. Cítíte, co se tam děje. Přirozeně vyvažujete, protože vše vnímáte podvědomě. A to je právě to nejlepší, protože máte přirozený vztah ke zvířeti a k jeho pohybu. To je otázka adaptace. Když klient je schopen adaptace, tak se to naučí velmi brzy. Aby to v něm však zůstalo, musí při terapii mít příjemný zážitek. Pokud nemá emoční zážitek, když je to votravný, tak to odejde z mysli. Tak to tam dlouho nevydrží.

Pokud chceme, aby efekt v oblasti koordinačních a řídících schopností byl dlouhodobý, musíme s klientem pracovat dlouhodobě. Velkou měrou se na úspěchu terapie podílí emoční zážitek. Když ho klient má, tak to půjde samo. A udrží se to samo, ale musí se to opakovat. Klient by měl mít s koněm i později nějaký kontakt, aspoň rekreační či sportovní. S tím se bohužel už nepočítá. Mělo by to tak ale být, protože platí všude, v každém pohybu to, že když děláte nějakou jemnou mechaniku, a posturální funkce ve vertikále je také jemná mechanika, je to otázka opakování. Kdybyste hrála na housle a hrála jednou za měsíc, tak se nic nenaučíte. Potřebujete dělat denně, několik hodin, pak budete dělat mistra, za nějakou dobu. Když pohyb nebudete opakovat, budete mít ve cvičení dlouhé pauzy a nebudete k tomu mít vztah, tak to nemá vůbec význam. Když budou pauzy mezi cvičením kratší a současně bude přítomen emoční zážitek - emoční zážitek říkám, ne motivaci, to je zevní věc, ale emoce je z vnitřku, z člověka - tak v tom případě pohyb zabuduje do paměti a zůstane to tam. A pak ho člověk automaticky používá.

doc. MUDr. Véle František, Csc

Po promoci na lékařské fakultě v Praze roku 1949 pracoval na psychiatrické klinice v Plzni. Během vojenské služby odsouzen pro nesouhlas s režimem na 2 roky a po propuštění pracoval jako dělník v továrně. Od roku 1953 v rehabilitačním ústavu v Janských Lázních jako sekundární lékař a později jako primář oddělení. Mezitím hospitoval na neurologické klinice v Hradci Králové a v Praze a od roku 1961 pracoval v Ústavu pro doškolování lékařů, kde byl angažován ve výuce elektrodiagnostických metod (elektromyografie) v neurologii a rehabilitaci. Po dosažení důchodového věku pracoval od roku 1988 u ČSD v laboratoři pro motoriku a od roku 1991 pracuje na FTVS na katedře fyzioterapie, kde byl vedoucím katedry 3 roky a kde pracuje dosud.

·       Je nositelem medaile J.E. Purkyně, medaile Palackého Univerzity v Olomouci, stříbrné medaile Karlovy Univerzity v Praze a pamětní medaile k výročí založení UK.

·       Pracoval s prof. Lewitem , prof. Jandou a prof. Vojtou na založení tzv. pražské rehabilitační školy, známé jako „Prager Schule“.

·       V užším slova smyslu se zabýval terapií funkčních poruch páteře, manipulační terapií. V tomto směru spolupracoval s Dr. Brüggerem ve Švýcarku na problému funkčních poruch nervové soustavy a je dosud členem redakční rady časopisu Funktionskrankheiten.

·       Za svého pobytu ve Vietnamu se seznámil s orientální medicínou a její aplikací pro pohybové účely.

·       V současné době se zabývá vlivem dechových pohybů na posturální funkci a s Mgr. J. Čumpelíkem se zasadil o zavedení preventivních spinálních cvičení do rehabilitace. Pracuje spolu s Doc. Dr. Strnadem na problému zavedení preventivních cvičení do škol, aby se tím předcházelo vzrůstajícímu množství tzv. funkčních poruch páteře, které ohrožují pracovní schopnost a jsou stále častějším pramenem krátkodobých pracovních neschopností. Spolupracuje s Mgr. J. Čumpelíkem na grantu vedeném doc. Strnadem z FTVS zabývajícím se touto tématikou. Pracoval i na ověření Vojtovy léčebné techniky EMG a videozáznamem.

·       Inicioval založení Kineziologické společnosti a snaží se, aby se stala kineziologie habilitačním oborem potřebným k výchově odborníků pro pohyb jak v rehabilitaci tak i ve sportu a tělovýchově.